Navrhuji zákon o registrovaném chození
Starý Elton se dočkal. Konečně se mohl omužit (podle vzoru „oženit“) se svým přítelem. Spolu s nimi se omužilo sedm set dalších britských homosexuálních párů. Zákon o registrovaném partnerství prošel i českým parlamentem a čeká na schválení senátem. Jsem pro, je to správná věc. V zájmu většiny nyní navrhuji také Zákon o registrovaném chození.
Díky Zákonu by se konečně jednoznačně přesně stanovilo, co to vlastně znamená s někým chodit, a naopak by se podařilo snadněji podchytit chození nepravé, neboli falešné. Obvyklou otázku „Jménem zákona: chodíš s někým?“ položenou na první schůzce by musel každý zodpovědět pravdivě a jednoznačně: „Ano, mám zákonného přítele“, anebo „Ne, jsem ze zákona sama.“ Samozřejmě, pravdivost tvrzení by bylo možné transparentně ověřit.
Zákon by stavěl na základním pravidle, že dva lidé spolu smějí začít chodit jen tehdy, když zrovna žádný z nich nechodí s někým jiným. To, zda někdo s někým chodí, by se dalo snadno ověřit na internetu nebo pomocí SMS. Službu by mělo na starosti Ministerstvo vnitra, které by zajišťovalo registraci lidí, kteří spolu chodí.
Každý, kdo by se do někoho zamiloval, a chtěl by s ním chodit, by se musel nejdříve odregistrovat od svého stávajícího partnera na webu ministerstva (o čemž by byl partner informován automaticky generovaným e-mailem s hlavičkou „Jste opět sám/sama. Váš partner zrušil registraci.“). Teprve po oboustranné odregistraci by se nově zamilovaní partneři mohli zaregistrovat jako pár. Samozřejmě by museli nejdříve jednoduchým testem prokázat svou zamilovanost a elektronickým podpisem podepsat kratičkou státní přísahu.
Dopad do oblasti partnerských vztahů by byl samozřejmě dalekosáhlý a kladný. Při seznamování by ubylo trapných nedorozumění plynoucích z vágnosti pojmu „chodit“ a „přítel“. Věrnost partnerů by se zvýšila, neboť jejich vztahy by byly transparentní a nezávisle ověřitelné. Zákon by nejen zakazoval promiskuitu pod trestem odnětí (sexuální) svobody, ale také stanovoval, který pár splňuje podmínky chodícího páru, a který ne.
Například by stanovoval:
- týdenní spodní a horní limit pro počet osobních setkání;
- denní limity pro počet dotyků, polibků a různých podob sexuálního styku;
- denní limit pro počet výroků „miluji tě“, „chci tě“, „chybíš mi“, „myslím na tebe“
- denní limit pro počet výroků „nuda“, „neklape to“, „nevěrná/ý“, „žárlím“; atd.
- další limity pro počet přátel, návštěv u rodičů, společných akcí atd.
Pozitivním účinkem zákona by mj. bylo, že chodící lidé by konečně přesně zjistili, co spolu mají vlastně dělat.
Na internetu jsem narazil na příběh jisté ženy, která popisuje, jak po dlouhých peripetiích konečně našla pomocí internetu toho pravého partnera, a nyní s ním chodí (!). V závěru nadšeně volá: „Dneska mám toho nejlepšího kluka na světě, o kterém vím, že mě má rád a on má tu nejlepší holku na světě, která ho miluje z celého srdce! Vídáme se každý den na internetu a i občas v reálným životě. Prostě to nemá chybu. A za to všechno děkuju internetu!“
Těmto falešným pocitům lásky by se dalo zabránit jedině Zákonem o registrovaném chození. Zákon by se samozřejmě vztahoval na osoby starší tří let.
