Čtenář píše: žil jsem pseudovztahy
Dostal jsem dnes hezkou reakci od čtenáře Jakuba. V e-mailu reflektuje svou situaci a na osobním příběhu trefně (byť s jistou hořkostí) dokresluje některé principy popsané v knížce Jak sbalit ženu 2.0 (zejména v kapitole o balení „kamarádek“). Děkuji Jakubovi za milá slova a s jeho svolením dopis publikuji:
Milý Tome,
přečetl jsem si s velkým zaujetím Vaši mimořádnou knihu o balení. Vaše postřehy a myšlenky velice souzní s mými zkušenostmi se ženami; bohužel hlavně s těmi negativními.
S pohnutím jsem četl zejména pasáž o balení „kamarádky“ (myslím, že to je na str. 206 až 210). Dnes jsem se shodou okolností mrkl na Váš web, kde stojí:
Nazývejte „láskou“ vztah, až když s ní opravdu žijete, nikoli vaše rozjitřené snění.
Pokud je dnes dívka či žena, do níž jste zamilovaní, s jiným mužem, nemyslete na ni. Nezaslouží si to. Myslete na ty, kteří vás mají rádi.
Tak toto by se mělo vytesat do kamene, pokud možno velkými zlatými tiskacími písmeny, aby si to všichni mladí muži-romantici mohli 3× denně nahlas předříkat.
Asi mi to nebudete věřit, ale já jsem prakticky celé období mezi svým 23 až 29 rokem (což je období pro navazování trvalých partnerských vztahů rozhodující) strávil v takovýchto asymetrických ne-vztazích s „kamarádkami“.
Udělal jsem tu chybu hned 2× za sebou. Dnes (je mi 31) si uvědomuju, že šlo o největší hloupost a bláznovství mého života. Žasnu nad tím, kolik energie a drahoceného času jsem věnoval dobývání žen, které o mě zřejmě nikdy nestály (snad o tom ani doopravdy nezauvažovaly, vlastně nevím…). Je šílené vzpomenout si, že jsem kvůli těmto přeludům ignoroval projevy zájmu od jiných žen a dokonce jsem nechal zajít na úbytě jeden skutečný vztah s milou dívkou, kterou jsem měl rád a ona mě; jen nebyla tak okouzlující jako má tehdejší krásná „kamarádka“.
Člověk si zpětně svou zaslepenost dokáže je s obtížemi vysvětlit. Jak může jinak normální akademicky vzdělaný a racionálně uvažující muž trávit měsíce a roky evidentně zcela neperspektivním dobýváním jediné ženy z prosebné a ponižující pozice „kamaráda“?
Ve skutečnosti takový pseudovztah funguje velmi podobně, jako jiné asymetrické vztahy mezi závislým a ovládajícím (domácí násilí, stockholmský syndrom apod.). Trochu mi to také připomíná případy podvodů s tzv. nigerijskými dopisy: napálený nakonec investuje obrovské částky ve snaze zachránit původní investici a nemuset si přiznat, že od počátku naletěl.
I pseudovztah je udržován podobnou nadějí, kdy muž jakoukoli iniciativu ze strany „kamarádky“ chápe jako projev jejího zájmu o prohloubení vztahu. Zpravidla si říká: přece by proboha se mnou tak často a dlouho nemluvila, nescházela se se mnou, sama mi stále nepsala a netelefonovala, nejezdila se mnou na výlety, nezvala mě na návštěvy atd., kdyby reálně neuvažovala o tom, že se mnou přece jen začne chodit (navzdory předchozím odmítnutím).
Problém je v tom, že tyto „kamarádky“ ve skutečnosti nechtějí nic měnit, i když dobře vědí, jak moc o ně stojíte. Jim tento typ vztahu vyhovuje a pokud se z něj pokusíte vymanit, přitáhnou si Vás jako pejska na vodítku tím, že Vám podají vyšší dávku naděje (třeba vám „kamarádka“ zas jednou dovolí, abyste ji držel za ruku nebo ji dokonce políbil. Zpravidla ale stačí v jakékoli podobě zopakovat, „jak moc Vás má ráda“ a jak Vás za žádnou cenu „nechce ztratit“..„Ale chodit s tebou teď nemůžu, však víš..“ ) .
Pro muže je toto velmi těžké pochopit, protože všechny ty projevy kamarádství instinktivně vnímá jako vývojové stádium – předstupeň partnerského vztahu – nikoli finální stav. Ženy jsou ale motivovány již tím, že nechtějí být samy (a nechtějí se nudit), aniž by však na sebe zrovna chtěly brát závazek vztahu. To pro případ, že nejsou zadané. Některé oduševnělé krásky ovšem mají za partnery přímočaré chlapíky, kteří je uspokojují fyzicky a materiálně, ale ne emocionálně. Kamarád pak skutečně slouží jako bezplatný psychoterapeut. Ony si zřejmě vůbec neuvědomují, že „kamarád“ je kvůli nim ve skutečnosti celou tu dobu SÁM.
Proto Vám, Tome, moc děkuji, že jste o tématu těchto pseudovztahů ve své knize tak zdařile pojednal a že před nimi své čtenáře tak důrazně varujete. Je mi líto, že jsem si Vaši knihu nemohl přečíst už před mnoha lety. Moje mládí a možná i celý život mohly vypadat docela jinak.
Posílám Vám z Plzně srdečný pozdrav a těším se na další knihy a články od Vás.
Jakub
Děkuji za důvěru a držím Jakubovi i všem ostatním palce. Tomáš
