Články

V říjnu 2011 se na VŠE v Praze konala konference WebExpo, která patří k jedněm z nejzajímavějších každoročních setkání vývojářů, designérů a enterprenérů u nás. Měl jsem tu čest vystoupit před stovkami účastníků – většinou geeků a geekyň – se svou přednáškou „O upřímnosti a dalších fatálních chybách v algoritmech předvztahové komunikace“. Přijetí bylo vřelé, posuďte sami.

HD záznam přednášky na Vimeo najdete zde

Dostal jsem dnes hezkou reakci od čtenáře Jakuba. V e-mailu reflektuje svou situaci a na osobním příběhu trefně (byť s jistou hořkostí) dokresluje některé principy popsané v knížce Jak sbalit ženu 2.0 (zejména v kapitole o balení „kamarádek“). Děkuji Jakubovi za milá slova a s jeho svolením dopis publikuji:

Milý Tome,

přečetl jsem si s velkým zaujetím Vaši mimořádnou knihu o balení. Vaše postřehy a myšlenky velice souzní s mými zkušenostmi se ženami; bohužel hlavně s těmi negativními.

S pohnutím jsem četl zejména pasáž o balení „kamarádky“ (myslím, že to je na str. 206 až 210). Dnes jsem se shodou okolností mrkl na Váš web, kde stojí:

Nazývejte „láskou“ vztah, až když s ní opravdu žijete, nikoli vaše rozjitřené snění.

Pokud je dnes dívka či žena, do níž jste zamilovaní, s jiným mužem, nemyslete na ni. Nezaslouží si to. Myslete na ty, kteří vás mají rádi.

Tak toto by se mělo vytesat do kamene, pokud možno velkými zlatými tiskacími písmeny, aby si to všichni mladí muži-romantici mohli 3× denně nahlas předříkat.

Asi mi to nebudete věřit, ale já jsem prakticky celé období mezi svým 23 až 29 rokem (což je období pro navazování trvalých partnerských vztahů rozhodující) strávil v takovýchto asymetrických ne-vztazích s „kamarádkami“.

Udělal jsem tu chybu hned 2× za sebou. Dnes (je mi 31) si uvědomuju, že šlo o největší hloupost a bláznovství mého života. Žasnu nad tím, kolik energie a drahoceného času jsem věnoval dobývání žen, které o mě zřejmě nikdy nestály (snad o tom ani doopravdy nezauvažovaly, vlastně nevím…). Je šílené vzpomenout si, že jsem kvůli těmto přeludům ignoroval projevy zájmu od jiných žen a dokonce jsem nechal zajít na úbytě jeden skutečný vztah s milou dívkou, kterou jsem měl rád a ona mě; jen nebyla tak okouzlující jako má tehdejší krásná „kamarádka“.

Člověk si zpětně svou zaslepenost dokáže je s obtížemi vysvětlit. Jak může jinak normální akademicky vzdělaný a racionálně uvažující muž trávit měsíce a roky evidentně zcela neperspektivním dobýváním jediné ženy z prosebné a ponižující pozice „kamaráda“?

Ve skutečnosti takový pseudovztah funguje velmi podobně, jako jiné asymetrické vztahy mezi závislým a ovládajícím (domácí násilí, stockholmský syndrom apod.). Trochu mi to také připomíná případy podvodů s tzv. nigerijskými dopisy: napálený nakonec investuje obrovské částky ve snaze zachránit původní investici a nemuset si přiznat, že od počátku naletěl.

I pseudovztah je udržován podobnou nadějí, kdy muž jakoukoli iniciativu ze strany „kamarádky“ chápe jako projev jejího zájmu o prohloubení vztahu. Zpravidla si říká: přece by proboha se mnou tak často a dlouho nemluvila, nescházela se se mnou, sama mi stále nepsala a netelefonovala, nejezdila se mnou na výlety, nezvala mě na návštěvy atd., kdyby reálně neuvažovala o tom, že se mnou přece jen začne chodit (navzdory předchozím odmítnutím).

Problém je v tom, že tyto „kamarádky“ ve skutečnosti nechtějí nic měnit, i když dobře vědí, jak moc o ně stojíte. Jim tento typ vztahu vyhovuje a pokud se z něj pokusíte vymanit, přitáhnou si Vás jako pejska na vodítku tím, že Vám podají vyšší dávku naděje (třeba vám „kamarádka“ zas jednou dovolí, abyste ji držel za ruku nebo ji dokonce políbil. Zpravidla ale stačí v jakékoli podobě zopakovat, „jak moc Vás má ráda“ a jak Vás za žádnou cenu „nechce ztratit“..„Ale chodit s tebou teď nemůžu, však víš..“ ) .

Pro muže je toto velmi těžké pochopit, protože všechny ty projevy kamarádství instinktivně vnímá jako vývojové stádium – předstupeň partnerského vztahu – nikoli finální stav. Ženy jsou ale motivovány již tím, že nechtějí být samy (a nechtějí se nudit), aniž by však na sebe zrovna chtěly brát závazek vztahu. To pro případ, že nejsou zadané. Některé oduševnělé krásky ovšem mají za partnery přímočaré chlapíky, kteří je uspokojují fyzicky a materiálně, ale ne emocionálně. Kamarád pak skutečně slouží jako bezplatný psychoterapeut. Ony si zřejmě vůbec neuvědomují, že „kamarád“ je kvůli nim ve skutečnosti celou tu dobu SÁM.

Proto Vám, Tome, moc děkuji, že jste o tématu těchto pseudovztahů ve své knize tak zdařile pojednal a že před nimi své čtenáře tak důrazně varujete. Je mi líto, že jsem si Vaši knihu nemohl přečíst už před mnoha lety. Moje mládí a možná i celý život mohly vypadat docela jinak.

Posílám Vám z Plzně srdečný pozdrav a těším se na další knihy a články od Vás.

Jakub

Děkuji za důvěru a držím Jakubovi i všem ostatním palce. Tomáš

Jsou tomu čtyři roky, co jsem se zatajeným dechem sledoval, jak moje knížka Jak sbalit ženu vstupuje do obchodů. Obavy, že budu společně s ní už během prvních dní po vydání roztrhán ženami na kusy, se naštěstí nenaplnily. Naopak: prvních pár měsíců se jakoby nic nedělo a já měl klid. Před bouří..

V sobotu 21. listopadu bude mít v BURANTEATRu světovou premiéru komedie Tomáše Baránka Jak sbalit ženu. Text hry vychází jednak z autorových bohatých „baličských“ zkušeností, jednak z jeho stejnojmenného knižního bestselleru, jehož se prodalo více než 18 000 výtisků.

Ahoj,
v prvom rade velka vdaka za tuto fascinujucu knihu, kupil som si ju len pred troma dnami po velmi dlhom vahani ale som rad ze som to nakoniec spravil (hoci nie postupom aky navrhujete na zaciatku knihy, bohuzial som tu cast v knihkupectve neprecital) ale dost alibisticky som si ju dal zabalit ako darcek…no co uz hlavne ze ju mam).

Dobrý den
Jsem kluk, který měl odjakživa problémy se ženami. Býval jsem velmi stydlivý a když už jsem se konečně odhodlal nějakou dívku někam pozvat, vše obvykle skončilo prvním setkáním. Když jsem se ovšem začal řídit radami, popsanými ve Vaší knize, zjistil jsem, že to opravdu funguje – až neuvěřitelně přesně. Chci Vám za tyto rady poděkovat, sám bych na ně zřejmě nepřišel.

Petr

Redakce Reflexu má e-mail reflex@ringier.cz.

Ke článkům se nejlépe dostanete přímými odkazy:

Emaily jsou publikovány se svolením autorů v mírně zkráceném znění. Jména jsem jednotně zkrátil.

Nejčastějším oříškem, který od vás dostávám k rozlousknutí, je problém, jenž bych nazval „dlouhodobý laskavý nezájem“. Žena, o níž stojíte, a s níž jste navázali kontakt, se chová liknavě. Občas je vstřícná, až koketní, jindy nereaguje na smsky a při pozvání na schůzku se vymlouvá. Vy pak oscilujete mezi jejím zoufalým zbožněním a hrdým ádyjé, protože nikdy nevíte, na čem jste.

Pokusíme se situaci trošku rozklíčovat. Každého baliče (tedy muže úspěšného při svádění žen) můžeme zařadit do jedné ze tří hlavních skupin: jsou to sváteční baliči, baliči-profesionálové a baliči-notorici. Každá skupina baličů má k ženám typický vztah, k balení zvláštní důvody a též nese určitá rizika při dlouhotrvajícím aktivním provozování své záliby.

Už to jsou skoro dva měsíce, co kniha vyšla, a mně začínají chodit maily čtenářů, kteří JSŽ četli. Vesměs jsou to pro autora i pro čtenáře velmi potěšující zprávy.

Co musíte udělat? Napsat mi. Těm z vás, kteří mi popíšou průběh svého neúspěšného balení, odpovím. Přesněji: napíšu svůj názor na situaci a zamyslím se nad tím, jak bych postupoval, kdybych byl na vašem místě.

Starý Elton se dočkal. Konečně se mohl omužit (podle vzoru „oženit“) se svým přítelem. Spolu s nimi se omužilo sedm set dalších britských homosexuálních párů. Zákon o registrovaném partnerství prošel i českým parlamentem a čeká na schválení senátem. Jsem pro, je to správná věc. V zájmu většiny nyní navrhuji také Zákon o registrovaném chození.

Sledovat hitparádu prodejnosti knih je malé nákupní drama, zvláště teď před vánocemi. Protože mě zajímá, které knížky lidé kupují, a které naopak míjejí bez povšimnutí, otvírám si poslední dny pravidelně stránku bestsellerů na Vltavě (zde k nahlédnutí obrázek ze 14.12.2005). Do ustálené a už trochu nudné první desítky se před pár dny verval muž s bankovkou v ruce.

Povím vám krátký, kudrnatý příběh, který se opravdu stal. Svědčí o magické moci knih. Příběh mi poslal laskavý čtenář s prosbou, ať před případným zveřejněním začerním jména zúčastněných.

„Omlouvám se, ale nedá mi, abych nenapsala.. Jen podle ukázek se mi zdá Vaše kniha naprosto scestná…“ – tak toto je vůbec první reakce, kterou jsem obdržel po vydání knihy a spuštění webu (vyšla 15. listopadu 2005). Otevřel jsem si šampaňské a ťuknul si s pomyslnou první čtenářkou. Na zdraví. Škoda, že její recenze byla tak povrchní, a že nepřišla od muže – neb tahle kniha má pomoci hlavně jim. Nicméně omluvu přijímám.